A je to tady. Za necelých sedm měsíců ze mě bude otec. Jedna duše se rozhodla, že pro ni bude dostatečně zajímavý, když si za tátu vybere právě mě.
Prvních pár měsíců jsme tý naší malý lidský bytosti říkali pracovním názvem Fazole, protože i když pro nás s Dianou není důležitý, jestli to bude holka nebo kluk, nějak jsme ten Život oslovovat chtěli. Oslovení Fazole ale přestalo dávat smysl hned po prvním (a nejspíš taky posledním) ultrazvuku, kdy jsme na displeji poprvý uviděli, koho se nám to povedlo stvořit. Nejen že už ten malej tvoreček neměl tvar fazole, ale do svýho dřívějšího ocásku (páteře) už dorostl. Fazole by se mě taky nepokoušela kopnout do ucha, když jsem po jedný večerní pohádce zkoušel poslouchat, jak silný plavecký gen (plaval jsem dřív závodně) se mi povedlo předat. Proto na dobu neurčitou získává náš malý Život oslovení Kiddo.
Předchozím odstavcem jsem si vám dovolil hned takhle zostra představit hlavní postavu budoucího příběhu společně se mnou a mojí ženou Dianou, tedy dvojicí, která se rozhodla, že bude průvodcem nový bytosti po našem občas trochu zvláštním světě.
A tak jsem začal hledat. Hledal jsem usilovně. Velmi brzy jsem ale zjistil, že pokud nejsem ten z dvojice, který má Kiddo na starosti prvních devět měsíců, nikde moc informací nenajdu.
Proč jsem ale vůbec ty první dva odstavce napsal, proč teď čtete už třetí a proč byste měli číst dál? Důvody jsou dva a jsou celkem prostý.
První je, že jsem si chtěl začít psát deník. Částečně proto, že to množství myšlenek, který mi naskočilo po pohledu na dvě modrý čárky, by bylo dobrý si někam odložit, abych měl v hlavě pořád aspoň trochu místa na běžný sociální interakce, ale i pro možnost si občas melancholicky zavzpomínat, jaký to bývalo tehdy a tehdy.
Druhý důvod už tak očividný být nemusí. Když jsem totiž zjistil, že budu tátou a že tak budu odpovědný nejen za sebe a za velkou část měsíčního obratu pizzerie, kterou máme přes ulici, přeci jen se mě zmocnila lehká nervozita. Naše Kiddo jsem si moc přál a to, že se k nám rozhodlo přijít takhle rychle po svatbě, je neskutečný. I tak jsem si ale uvědomoval, že s prvním dvoučárkovým těhotenským testem mi už moc času na studium Života nezbývá. A tak jsem začal hledat. Hledal jsem usilovně. Velmi brzy jsem ale zjistil, že pokud nejsem ten z dvojice, který má Kiddo na starosti prvních devět měsíců, nikde moc informací nenajdu. A i když mezi řádky umím číst docela obstojně, slavná věta: „Buďte ženě oporou.” mi toho taky zrovna moc neobjasnila. Rozhodl jsem se proto, že já budu ten, kdo zkusí postupně sepisovat dojmy, zážitky, myšlenky, starosti, radosti, těžkosti a lehkosti mužů, budoucích otců a později opravdu otců, kterým, a buďme k sobě upřímní, se moc pozornosti nevěnuje. Není se pak čemu divit, že úplně netušíme, jaká je naše role a hlavně jak důležitá je naše role po celou dobu. Nejen těch pár fakt příjemných minut na začátku a pak až když dítě začne umět ovládat víc než jen svoje střeva.
Některý články/sloupky budou vtipný a k pobavení, jiný budou, doufám, obsahovat cenný informace nejen pro chlapy. Občas se tady ale objeví i text s myšlenkou trochu těžší. Myšlenkou, která se možná rodí v hlavách více nastávajících otců a kterou se, stejně jako já, bojí vyslovit nahlas.
A to je možná třetí skrytý důvod, proč jsem se rozhodl I am your father vytvořit. Mám tak možnost textem mluvit se svojí Dianou i ve chvílích, kdy mi mluvit opravdu zrovna moc nejde.
Všechny moje texty totiž čte jako první právě ona. Moje nejvěrnější fanynka a máma našeho Kidda. Můžu jí tak říct, že i když se na ten náš malej Život strašně těším a věřím, že budu dobrej táta, tak mám občas stejně strach.
Tak teď už znáte nás tři a nakonec i tři důvody, proč tohle místo a tenhle první text vzniknul. Možná si myslíte, že jsem nenormální, abnormální nebo paranormální, ale dejte mi šanci. Přeci jen budu tátou poprvý. Naše Kiddo na tenhle svět ale určitě poprvý nejde a bude mi dávat školu, o kterou se s vámi, pánové a dámy, moc rád podělím.
Michal
